Virginský (zvaný také červený nebo americký) cedr – jemná a osvěžující vůně lesa Severní Ameriky s vytrvalým dřevnatým podtónem. Cedr bývá označován jako nositel pozitivní energie, kterou také dokáže předat. Přezdívá se mu „strom svěžesti“. Procházka v cedrovém lese posílí dýchání, uklidní, zmírní projevy rýmy a bronchitidy. Cedrové dřevo také odpuzuje houby a jiné parazity, díky tomu je nesmírně trvanlivé. Červený cedr – přes své jméno – není červený, nýbrž spíše žlutý, nahnědlý až načervenalý.
Neobvyklý tón lesní vůně s lehce ovocným a mírně kafrovým nádechem. Kanadská jedle balzámová je rozšířená i v nejchladnějších oblastech Kanady. Dorůstá střední velikosti (asi 18 m). Ze všech jedlí nejlépe snáší zimu – daří se jí až do nadmořské výšky 1500 m – a je rovněž nejvíce aromatická. I proto patří na severoamerickém kontinentu k nejoblíbenějším vánočním stromkům. Lékařsky se využívá při léčbě onemocnění horních dýchacích cest a při svalové únavě.
Sladká kořeněná vůně pocházející z kůry a listů skořicovníku. Ceylonská skořice je tropický stálezelený strom s bílými až nažloutlými kvítky. Ve starověku byla skořice ceněna nad zlato a využívána kromě jiného v medicíně jako uklidňující prostředek či proti žaludeční nevolnosti – a k balzamování těl. V kuchyni je nejčastěji kombinována s cukrem, Mexičané nálev ze skořice popíjejí podobně jako čaj nebo kávu. V přírodě dorůstá okolo 7 m, pěstěný skořicovník bývá nižší (3 m) a hustší.
Plná ovocná citrusová vůně s lahodnou notou z kůry, květů a listů stromu. Domovem pomerančovníku jsou teplé oblasti Asie a Číny, dnes je však rozšířen i v Americe, Africe i Středomoří. Strom bývá vysoký okolo 5 m, má tmavé lesklé listy a bílé dužnaté kvítky. Plod obsahuje mnoho vitaminů a dalších látek, které napomáhají zotavování vyčerpaného organismu. Pomerančová vůně uvolňuje, výrazně stimuluje tělesné funkce, napomáhá soustředění, podporuje obranyschopnost organismu a v neposlední řadě má zvyšovat potenci. Dlouhou dobu proto sloužil jako symbol plodnosti. Doporučuje se při únavě a skleslosti.
Sladká květinová vůně, doplněná lehce zelenou notou. Tiára – gardenia taitensis – je stálozelený tropický keř rozšířený po celé Polynésii, rostlina často opěvaná cestovateli a považovaná za jeden ze symbolů ostrova Tahiti. Keříky jsou až 3 m vysoké, mají tmavě zelené lesklé listy, z nichž vykukují krémově bílé květy větrníkovitého tvaru s 5 až 9 okvětními plátky. Už po staletí se z květů vyrábí vonný olej ke koupelím, masážím, péči o vlasy.
Lehce kouřová vůně z čínské provincie Yunnan, která je považována za kolébku čínského čaje. Velkolistá odrůda se tu sbírá již téměř dvě tisíciletí a nápoj má po uvaření hutnou, natrpklou a štiplavou chuť, připomínající vzdáleně koření, jmenovitě skořici či kardamon. Čaj z Yunnanu je nesmírně silný – doporučuje se pít ho spíše po ránu k povzbuzení a dodání energie.
Mírně jodizovaný pižmový odstín ambry. Ambra byla od nepaměti používána jako stabilizátor parfémů, zejména květinových vůní. Dnes se vyrábí synteticky, zatímco dříve ji získávali ze vzácné suroviny, kterou vyvrhují mořští kytovci, zvláště vorvani. V podobě černé lepkavé hmoty se vznáší na hladině – odtud také její přezdívka „černé mořské zlato“.
Lahodná vytrvalá vůně, patřící k nejoblíbenějším po celém světě – však se jí také přisuzuje smyslnost a hřejivost. Získává se jako výtažek ze zimomřivé popínavé rostliny, rostoucí i v polostínu a patřící mezi orchideje. Tato rozvětvená vstavačovitá rostlina pochází z Mexika a dnes se pěstuje také na ostrovech Madagaskar a Réunion. Podle druhu vanilky dorůstají v přírodě 5 – 50 m délky a své květy většinou seskupují do hroznů. Plody-tobolky obsahují mnoho semínek, jejichž chuť dnes velmi důvěrně známe z kuchyně.
Ovocná, lehce nakyslá nota, spojující vůni listu, mízy a ovoce. Teplomilný fíkovník smokvoň je prastará kulturní rostlina, která se rozšířila z Malé Asie i do okolních oblastí. Je to opadavý strom 2 až 7 m vysoký, s drobnými kvítky a „pruhovanou“ šedou kůrou. Plody jsou ukryty v nažloutlém nebo narudlém lůžku, které mylně pokládáme za plod jediný s ukrytými semeny.
Vůně kávového zrna má lesní nádech evokující pražené boby kávovníku. Jde o polotropickou zelenou rostlinu domovem v horských lesích Etiopie, dnes však rozšířenou ve všech tropických oblastech, především pak v hornatých krajinách. Ačkoliv si kávovník dlouho střežili jako poklad v arabských zemích, přece se ne vždy počestnými způsoby dostal i do mnoha jiných míst – Brazílie je dnes jejím největším exportérem. Kávovník je neveliká rostlina (do 120 cm) kvete bílými květy, které vydávají příjemnou vůni. Plody, zpočátku zelené, později žloutnou až zčervenají, když jsou připraveny ke sklizni.
Velice subtilní vůně blízká růži. Lotos patří k leknínovitým vodním rostlinám, jejichž květy dotvářejí promyšlená aranžmá japonských zahrad. Bílé, růžové nebo červené se široce rozevírají na hladině a v obvodu mohou dosáhnout až půl metru. Plody-tobolky pak jsou nahnědlé.
Silná sladká květinová vůně z květů a stonků mimózy. Strom dnes neodmyslitelně spjatý se slunnou Provencí do Evropy kupodivu doputoval až v 19. století z Austrálie. Jak vystihuje jeho nazvání „vůně slunce“, daří se mu na přímém slunci a v suchých půdách. Ve Středozemí dorůstá velikosti až 10 m, v původní zemi však měřil i trojnásobek. Mimóza kvete od prosince do března zlatožlutými květy.
Pronikavá ovocná nota, svěží a lehká z kůry tohoto ovoce. Grep je citrus, vysoký až 10 m, původem z Antil, dnes nejvíc rozšířený právě ve USA, Izraeli, Jižní Americe a Středomoří. Vznikl až v 18. století, jeho hořká příchuť si ale rychle získala oblibu. Nápoj z grapefruitu se pije před jídlem jako apetizér a k podpoře trávení. Podobně jako ostatní citrusy má uvolňující a čisticí účinky, je protizánětlivý.
Vznešená lesní nota, vonící dlouho a intenzivně. Vzácný strom, dorůstající až 40 m, po napadení houbou vylučuje pryskyřici. Ta se využívá nejen v parfémech, ale například i při výrobě tradičních japonských kadidel, stejně jako v čínské, indické i tibetské medicíně. Léčí neurózy, užívá se při vyčerpání, ale i jako prostředek k navození meditativní atmosféry. V mnoha kulturách je považován za afrodiziakum.
Intenzivní vůně tohoto rozšířeného koření původem z jižního konce Mexika. Do Evropy se paprika dostala až na konci 15. století díky Španělům a dodnes je nejtypičtější pro středoamerickou – mexickou – kuchyni. Plody zašpičatělého a srdčitého tvaru se melou a suší. Chuť mívají různou podle druhu – od sladké až po ostře pálivou, jak je známe z mexických nebo maďarských pokrmů. Medicína jí přiznává schopnost podporovat trávení.
Sladká nota cukrové třtiny připomíná vůni pravého rumu, který se z ní vyrábí. Rostlinu znali již Římané nejméně dvě stě let před naším letopočtem.Travina cukrové třtiny dorůstá 1 – 3,5 m podle druhu a podmínek pěstování. Pro mnohé země – a v Karibiku především – je základní exportní surovinou, nejlépe se jí daří v tropech.
Jemná, exotická a ovocná vůně. Mangovník byl v zemi svého původu velmi uctíván. Není divu – vždyť tyto stálezelené tropické stromy v místech svého přirozeného výskytu dorůstají až 30 m a dožívají se značného stáří. Výjimkou nejsou ani exempláře staré okolo 300 let. Strom mívá rozvětvenou kopulovitou korunu, bohatě porostlou velkými listy (do 35 cm délky), rostoucími shlukovitě. Kvítky září nažloutlou až načervenalou barvou.
Verbena neboli sporýš vydává květinovou vůni s kyselým, jakoby citronovým podtónem. Už odpradávna jí byla přisuzována silná čarovná moc: měla chránit před zlými duchy, nosit štěstí lovcům a způsobovat, aby se osoba, která ji požije, stala milovanou. Římané ji zasvětili Venuši (odtud i název Veneris herba) a svazky sporýše se obdarovávali na Nový rok, Keltové ji kladli na posvátná místa, germánské kněžky si z ní zase pletly věnce. V medicíně se dnes užívá hojně ke stimulaci žaludku, proti závratím a migrénám, nespavosti, účinná je rovněž při revmatismu, hojí podlitiny a modřiny. Víceletá rostlina je vysoká 30 až 60 cm. Kvete světle fialově od června do října v nadmořských výškách do 1500 m.